Už abych uměl psát
Babička nemá čas. Na mě čas má, ale na počítač ne. Psát neumím, ale umím počítat. A to dobře. Až do 23. Jen sedmnáctku vždycky zapomenu. V lednu mi bude pět roků. Už rok nenosím dlahy. Jezdím na kontrolu k profesoru Poulovi do Brna. V pátek jsme tam jeli. Měl jsem časovku na 18.55 hodin. Na dálnici byla zácpa, tak jsme tam nedojeli. V autě to bylo k nevydržení. Pořád jsem opakoval, aby tatínek jel. Jenže kolem nás na dálnici všude auta, červeně svítící světla a tma. Vůbec se mi to nelíbilo. Do Brna jsme jeli, protože mám špatnou jednu nožičku. Tu druhou míň. Pan profesor mě chce po novém roce nožičku operovat. Raději na to nemyslím. Šest týdnů nohu v sádře, to nedopadne dobře!!
Dneska jsem byl u babičky Milušky. Mám ji moc rád a pořád jí to opakuju. Ona mě má taky ráda, taky mi to řekla. Jsem její zlatíčko a když mě nevidí, je jí smutno, stejně jako mně. V pátek budu u babičky spát na její velké posteli, kde je ovšem málo místa ještě pro moje knihy a vodníka Česílka. Taky králíček Ela se na postel musí vlézt. Ela je plyšák, ale opravdickou živou Elu máme s babičkou v obýváku. Chodím ji krmit a starám se o ni. Dneska jsme byli ve zveráku, nakoupit Elince seno, granule a králičí kokina. Pak mám u babičky pejska Dagoška, který je stejně starý jako já a tomu jsme koupili slepičí pařátky, které má moc rád. Dagoška chodím venčit. Ve městě na vodítku, na chatě pak běhá na volno. Musím sbírat hovínka do igelitových sáčků. Sáčky pak hodím do koše. Nikdy nezapomenu. Mám se moc dobře.
