Skok do života s ne příliš rovnýma nožičkama
Když jsem s maminkou po týdnu opouštěl porodnici, nebyli jsme vybaveni dostatečnýma informacema, kam se máme podít s těma mýma nožičkama, které vypadaly jinak, jak noženky ostatních miminek. Naštěstí mám babičku. Ta mi na internetu sehnala jednoho hodnýho pana doktora, který se mýma nožičkama u dětí zaobírá. Dala tatínkovi jeho telefonní číslo a od tý chvíle se začli starat rodiče. Táta zavolal panu doc. Poulovi a ten si mě velmi rychle objednal na první prohlídku. Začal jsem jezdit s rodiči do Brna. No to víte že jsem se bál. Vždyť mi byly jen tři týdny. Jezdil jsem autem ještě po tmě. V sedačce jsem spinkal, ale jakmile jsme dojeli před dětskou nemocnici v Brně, začal jsem se ošívat a tušil lumpárnu. Nožičky mi zasádrovali. Pětkrát po sobě, vždycky po týdnu mi dávali nové bílé nožičky. Každé sádrování probíhalo s řevem a pokaždé mi nožičky pan doktor stočil jiným směrem. Jejda, to bylo vzlykání. Si prohlídněte fotky, jak jsem vyváděl. Byl jsem moc rád, že už zase sedím v autě a jedu s rodiči domů