Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč babička neviděla "Perníkovou chaloupku".

3. 11. 2011

 

            Babička mě pozvala do loutkového divadla. Dávali Perníkovou chaloupku. Tu pohádku já znám. Maminka mě pěkně oblíkla, babička se taky dala do gala a děda nás autem zavezl před divadlo. Nikdy jsem tam nebyl. Divadlo jsem znal jen z babiččina vyprávění.

            V přízemí jsme si sundali kabátky a dali je pánovi, který si od nás vzal penízky a kabátky pověsil na ramínka a na stůl položil papírový lístek. Lístek jsem babičce podal a upaloval ke schodům, které vedly do patra, kde to loutkové divadlo bylo. Tam jsme znovu zaplatili penízky, dostali další lístek a babička mi koupila bonbony, které jsem chtěl a vešli jsme do sálu, kde byly lavičky a židličky. Před náma potom červená opona, tu znám z internetu, z pohádkových písniček.

            Sál se začal pomalu plnit dětma a rodičema a babičkama. Chtělo se mi čůrat. Opustili jsme svá místa a utíkali na záchod. Tam jsem znejistěl a hodně. Byla tam s maminkou jedna holčička a ta brečela. Tak jsem pro jistotu začal taky, aniž bych věděl proč. Do sálu už mě babička musela nést na rukách. Vůbec se mi tam nechtělo. Řval jsem jak pavián. Já to tak neviděl, ale babička ano. Brečel jsem, slzy mi stříkaly, byl jsem červený, zpocený a stále opakoval: já chci domů, chci pryč, chci za maminkou! Nepomohly ani bonbony, ani rohlík s debrecínkou, ani pití, ani jablíčka. Chci domů, to bylo to jediné, co ze mě za patnáct minut čekání na Kašpárka vypadlo. Babička mi zpívala, šeptala, hladila mě, odpoutávala pozornost. Jsem umanutý kluk. Když domů, tak domů! Seděli jsme s babičkou hned u dveří. Ty se najednou zavřely. A můj řev se stupňoval. Přišel Kašpárek. Vůbec mě ten kluk nezajímal. Ostatní děti ostatně taky ne. Ty koukaly, místo na Kašpárka, na mě. To už byla rudá a zpocená i moje babička. Chytla mě pod paži, vzala svetry a kabelu jídla. Vymrštila se ze židličky nevídaným způsobem a ze sálu jsme vyletěli rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani vrcholový sportovec.

            Jen za náma zaklaply dveře, opět jsem nabyl své sebevědomí. Zkusil jsem u okénka vyprosit další bonbony, ale babička nekompromisně zavelela: nic, jdeme domů! Ještě že nám neutekl pán, co si od nás vzal kabátky. Babička mě oblíkla a vystrčila z divadla ven. Ani dědovi nezavolala. Musel jsem šlapat přes celé město po svých. To se mi nelíbilo. Ale raději jsem mlčel. Děda se divil, cože jsme tak brzy doma.

            A tak proto moje babička neviděla tu „Perníkovou chaloupku“. Řekla, že se mnou do divadla půjde nejdříve za rok. Až na můj výstup, všichni co mě viděli, zapomenou. Tatínek dluží babičce peníze za nevrácení vstupného. I přes to mám svou babičku rád.