Mám dva roky a babička o zub míň.
Tak jsem oslavil své druhé narozeniny a babičce vytrhli její první zub. Mně zoubky přibývají, babičce jich ubývá.
Rodiče mi přichystali oslavu. Maminka mě pěkně oblíkla a učesala. Přišly babičky, dědové a strejda. Dostal jsem dort se svíčkou a taky babičky mi upekly dobroty. Nejlepší dárek co jsem dostal, byly pastelky a blok s papírama. Hned jsem pastelky vyzkoušel na zdi. Fungují. To se mi líbilo. Rodičům už méně. Nevím proč. Ještě jsem dostal trampolínku. To se vyřádím. Líbí se mým nožičkám.
Mám dva roky a radost ze života. Pěkně začínám mluvit. Z toho má radost moje babička, která za mnou neumí běhat a myslí si, že mě ukecá. Tedy že ona bude povídat a já taky a že pak zapomenu na běhání. Tak to se mýlí. Nožičky mě poslouchají. Za dva roky se hodně změnily.
Ale abych se vrátil k tomu mluvení. Babička se mě ptala: „Kluku, jak se jmenuješ?“ Jakou měla radost, když jsem jí odpověděl: „Toňa.“ Ještě před narozeninami jsem se totiž jmenoval „To.“ Jsem byl líný odpovídávat celá slova. Ale už mám dva roky, přestávám být mimino a začínám být veliký kluk. Dagovi říkám Dado. Ela papá koko a seno. Na hlavě mám uši a vlasy. To všechno umím zřetelně povídat. A taky Dado venku vykaká hovňo. To taky umím. A baštím sám. Lžičkou bagruju jako dospělák. Rád sedávám na nočníku nebo na záchodku, kde mám svoje prkýnko. Taky mám u babičky dvoje trenýrky, stejné jako děda. A nemusím u ní nosit plínky. Jen když jdu spinkat nebo jdeme ven na procházku. To mi babička nevěří. Dělá chybu. Omlouvá ji její věk. Je to přeci jen babička a tu musím a chci poslouchat. Obzvlášť teď, když přišla o ten svůj zub
