Jak se chodí po tomto světě s pes equinovarus

            Je to dva roky, co mě vzala babička na loutkové divadlo. Já nevěděl do čeho jdu a tak jsem tam začal brečet, že ještě před začátkem představení jsme s babičkou museli odejít. To jsem byl malý kluk. Dneska už jsem jinde a tak jsem si dodal odvahy a když mě babička pořád přemlouvala, že by konečně chtěla vidět tu Perníkovou chaloupku, tak jsem svolil, že s ní tedy znovu do toho loutkového divadla půjdu. Připravoval jsem se na tu událost celý den. Váhal jsem, nebylo mi moc do řeči, ale když už jsem to té babičce slíbil. Chtěl jsem jí udělat radost. V divadle jsem si sedl do první řady a babička kousek ode mě. Nebál jsem se. Přeci jen už jsem velký kluk. Jen jednou jsem znejistěl, když tam jedna holčička začala brečet a musela s rodiči divadlo pro ten kravál opustit. Nakonec jsem se za vydatného zobání lentilek uklidnil. Najednou se zhaslo. Opona se otevřela a já koukal na les, na kašpárka, taky na čerta. Vůbec jsem se nebál. O přestávce se rozsvítilo a jedna paní s mikrofonem nás děcka zvala před oponu, abychom zazpívali písničku. Dodal jsem si odvahu a zazpíval „Já do lesa nepojéééédu…“ A zase se hrálo a zase byla přestávka a já šel k mikrofonu a opět jsem za bonbon zazpíval „Já do lesa nepojééédu…..“ A opět se hrálo a opět byla přestávka a já znovu šel před mikrofon se svou zaběhlou písničkou „Já do lesa nepojéééééédu ……“ Nevím, proč se babička smála. Příště půjdu na loutkové divadlo se svou babičkou znovu a rád.