Byl jsem na operaci
Ahoj děcka.
Dneska jsem byl na operaci s levou nožičkou. S panem profesorem Poulem se mí rodiče domluvili a já jel na operaci do Přerova. Je tam mnohem menší nemocnice než v Brně.
Absolvoval jsem předoperační vyšetření. Paní doktorka mi brala krev. Já se koukal. Vůbec jsem neplakal. Ani jsem se nebál. Měl jsem trošku strach, abych nedostal neštovice, které okolo mě řádí. Prohlížel jsem si stále tělo, jestli mě nesvědí. Dopadlo to dobře a včera mě a maminku, můj tatínek zavezl do tý nemocnice v Přerově. Ještě mi nožičku rentgenovali, pak jsem si byl vyřídit narkózu, snědl večeři, dva rohlíky a šunku, pustil si na pokoji televizi, osprchoval se s maminkou a šel spát.
Ráno šup šup. Dali mi něco vypít a pak už si toho moc nepamatuju. Odvezli mě s modrou postýlkou a pak už jsem se probudil vedle maminky taky v té modré postýlce. Byl jsem připravený na to, že budu mít na nožičce sádru. Ovšem i přesto jsem byl celkem zaskočený. Pan doktor, co mě operoval, byl tak hodný a protože probíhalo všechno dobře, tak mi dal sádru jen po koleno. To se mi líbí, protože se můžu pěkně hýbat. Zítra mi přinesou berličky a to pak bude řádění.
Přijela za mnou babička s dědečkem. Přivezli s sebou vodníka Česílka, to je můj kamarád, pak Kašpárka, to je taky můj kamarád a pak psa Filipsa. To je taky můj kamarád. Když jsem ale psa Filipsa viděl ve dveřích, tak jsem ho přivítal slovy: „Co tady děláš? Tebe jsem nezval!“ Babička mně vyhubovala, že pes Filipes se za mnou těšil. „Tak jo.“ Řekl jsem a přivítal se i s ním. Byl jsem rád, že za mnou všichni dojeli. Nebylo mi dvakrát do smíchu, protože jsem měl velký hlad a nechtěli mi dát najíst. Vůbec jsem to nechápal. Prý musím vydržet do večeře, řekla jedna paní ve žlutém. Bylo mi z toho moc smutno. Protože když už mám nožičku v sádře, tak aspoň najíst mi mohli dát. Tak mě bolela nožička a navíc i bříško.
Když mě nožička začala bolet trošku víc, natahoval jsem moldánky a přišla sestřička a do takové hadičky, co jsem měl v ruce, mi injekční stříkačkou bez jehly, stříkla tekutinu a nožička bolet přestala. Přijel za mnou tatínek a babička, děda, Česílko, Filipes i Kašpárek jeli domů. Zítra zase přijedou a babička vezme foťák.
A tak vám to tu všechno píšu děcka, abyste se nebála. Přeju všem zdravé nožičky. Tonda
