Babička je líná psát.
Je léto a já mám zakázaný počítač. Spinká a já chodím ven.
Rodiče s dědou opravují náš nový byt a tak hodně času trávím s babičkou. Ta už se mnou nemá vůbec žádnou práci, protože všechno umím. Tedy já si to myslím. Chodím, mluvím, hraju si s dětma, rád baštím. Co víc ke spokojenému životu potřebuju?
Babička by to upřesnila: chodím, ale kam chci já. Mluvím, ale rozumí mi jen ona. Hraju si s dětma, tedy spíše s jejich hračkama a ty svoje jim nechci půjčit. Rád baštím, ale ne sám, babička mě musí krmit a já u jídla mluvím a mluvím a pak jsem celý ušmudlaný.
Babička, které říkám baba či babo, má pěkné auto, které už poznám. Mám v něm autosedačku a taky skládací kočárek. Jezdíme na výlety nebo na chatu. Už jsem absolvoval první kulturní akci, když jsem si prohlížel nově otevřený zámeček v Čechách pod Kosířem. Měli tam dřevěné lžičky a tak jsem na celé kolo volal: ham, ham! A na okně seděl motýlek. Měl zavřená křidla. Babička na něj lehce sáhla a motýl křídla rozevřel. To byla krása.
U babičky i spinkám. Mám tam postýlku po mém tatínkovi. Je mnohem lepší než ta moje doma. Ráno, když se vzbudím, babička mi sundá dlahy z nožiček a jde si zase lehnout. Vůbec mi to nevadí. Sám si vysvleču ponožky, které do dlah potřebuju a začnu postýlku zkoumat. Přišel jsem na to, že se některé šprušle od postýlky mým přičiněním otáčí a bezva vržou. Než obejdu celou postýlku jsem tak unavený, že si znovu lehnu a usnu. Tak se nám s babičkou stane, že spíme do půl desáté. No co, jsou přeci prázdniny. Vstáváme tak, že já sedím v postýlce s dudlíkem v puse a čučím jak puk. Babička se usměje a hodí po mně polštářek. Já se začnu smát a hodím po babičce dudlíkem. Tak nám začínají naše společné dny.
Babička je moc šťastná, že mě má a že jsem ukecaný. A taky už se směju skoro stejně jako ona